JAR: (prochází publikem) Hele, nemáš nějakej drobák? (opakuje, než mu někdo dá) Dík – (zarazí se, prohlíží minci. Mezitím vejde na pódium) To se eště dělaj tak malý peníze? Za to si toho teda koupim! Já myslel, že tyhlety už zrušili. – A to sem mu eště poděkoval. – Tady se teda lidi nepředaj. Že sem sem vůbec lez. Ani pořádná hospoda tu není, kde by mi nalili za to, že jim vysypu popelníky. (zvoní mobil) To je vo tom, že sou všude ty hnusný Krušovice… (popř. jiné globální pivo)

RAD: (sedí v publiku, zazvoní mu mobil, chvíli zvoní)

JAR: Lidi, vypínejte si ty mobily. To je hrozný. Kdo v tom má hrát?

RAD: (přijme hovor) Ne, nerušíš. – Povídej. – (jde do uličky, nejlépe na kraj) – Já sem teď na nějakým bezvýznamným divadýlku. – Fak(t)?

JAR: (mezi jeho větami) No výborně. – Skvěle. – Přímo úžasně. – (po „Fak(t)“) – Hele, člověče!

RAD: (do telefonu) Počkej, prosim tě. (k JAR) Co je?

JAR: Hele, člověče, nechcete toho nechat?

RAD: Čeho?

JAR: Co si myslíte? Že je to taková sranda hrát tady divadlo, když sou tu takoví, jako vy? – No, pojďte si to klidně zkusit, ať víte, vo čem to hraní je.